Travel: pěšky Českým Středohořím

Spousta lidí (tak šest) mi říkala, jak je inspiroval můj přechod Jeseníků a že se tam kvůli tomu taky chystají nebo už tam dokonce byli. A já zas pořád říkám, že je škoda lítat někam na Barbadosy, když dobrodružství číhá i za humny, na konečné motoráčku a vedle posledního vesnického stavení. A tak je tady další příběh o českém cestování: o našem přechodu Českého Středohoří. Výlet jsme podnikli právě před rokem (tudíž je to prequel Jeseníků) a tak, jestli vás inspiruje, si nemusíte říkat, aha, počkám si na jaro. Ten čas vyrazit je právě teď!

V Českém Středohoří už jsem jednou byla. A právě proto, že ten výlet byl tak famózní, jsem chtěla udělat trasu s podobným scénářem: vyjet v pátek a nocovat na místě s výhledem, druhý den ztéci Milešovku a dojít do některého z prapodivných měst severu. Změny byly v trase a v tom, že už nechodím sama, neboť chodím s Ondřejem. Moje pošahaný výlety jsou lakmusovým papírkem našeho vztahu a tento první výlet s přespáním venku je lakmusovým papírkem toho lakmusového papírku: budou zas Ondřeje bolet záda? Na pátek hlásí mohutný déšť, nebude ho to srát tak, že už se mnou na žádný podobný výlet nikdy nepůjde? Kde si opečem špekáčky, co jsem mu o nich básnila celý předcházející týden, když bude pršet? Usneme v dešti pod plachtou alespoň na pár desítek minut? Alespoň jedna vyhlídka byla jasně pozitivní, na třicetikilometrové cestě nás bude hřát vidina hotelu, který čeká na konci; bez většího otálení padla volba na slovutný hotel Vladimír, který ční jako brutalistní Sauronova věž nad mými vzpomínkami ze studijních dob v Ústí (krátký, ale dojmově intenzivní semestr na stáži na FUD UJEP).

Začínáme srazem po práci na nádraží a ve vlaku celou dobu díky aplikaci úzkostlivě sledujeme jeho prohlubující se zpoždění. Poslední jiskra naděje, že náš autobus bude na vlak čekat v rámci integrované dopravy, bere zasvé v Lovosicích, ocitáme se na prázdném autobusáčku, k noclehu to tudíž máme 8 km pěšky, je něco po osmé, skoro tma a okolo se hrozivě sbíhají ze všech stran vodou nacucané mraky. Co se dá dělat, chytáme se turistických značek a přes náměstí se vydáváme směr Košťál. Lovosice nám zůstanou ve vzpomínkách jako ne úplně atraktivní město kebabů a smradu z chemičky mixlého s cukrovovatovým odérem linoucím se z Mondelézu. Na kraji města se dává do deště a to docela slušně, naštěstí jsem vzala pláštěnku i pro Ondru, nasazujeme čelovky a husím pochodem pokračujem. Po asi půlhodině déšť ustane, přejdeme jednu vesnici a stoupáme do lesa. Zbytek cesty potmě uteče kvapem, protože kromě chůze není moc co dělat a touha už tam doprdele bejt zrychluje krok. Vzhledem k počasí nevystoupáme přímo na zříceninu, ale zůstaneme u lesního rozcestníku s turistickým přístřeškem. Moje naděje se nenaplní, nocovat v přístřešku nepůjde, ale aspoň tam můžeme nechat krosny, než postavíme nocležiště. S pomocí provázků a plachty to je za chvíli hotové a ještě si říkáme, že příště musíme vzít kolíky ze stanu, což umožní plachtu upevnit kdekoliv! Protože je už pozdě, dlabem na jídlo a jdeme rovnou spát. Poprvé využívám faktu, že máme dva Prima spacáky se zapínáním na opačných stranách, takže jdou spojit do sebe, a chystám se využívat svého partnera jako tepelný zdroj. Spojené spacáky vypadají jako kuřecí prsa a spí se v tom náramně. Během noci se samozřejmě xkrát vzbudím - moc studenej vzduch, plnej nos, hluk deště, praskající větve…

Ráno je v šest mlhavo a sychravo, skrz stromy zřím zarůžovělé nebe značící vycházející slunce, budím nebohého Ondru a jde se na zříceninu. Nocleh tam necháme, berem jen krosny a jídlo. Bohužel potvora slunce se schová do oblaků, takže rozbřesk je nám odepřen. Okolo Košťálu se honí mraky, na ten slunný den z předpovědi se to zatím moc netváří. Kuchtíme si jáhlovou kaši z pytlíku, do kterého jsem přihodila borůvky a kus másla. A protože je zima, tak tam moc neotálíme a jdeme sbalit spaní a vyrazit.

Oproti původním plánům zkracujeme cestu, po včerejšku máme už trochu nachozeno a nechcem se uvařit. Zpestřením po cestě je setkání se smečkou kočičích kanálií v Březně. Pak se udělá hezky a vcházíme do Milešova, kde natrefíme na nejlepší možný vietnamský obchůdek. Nakoupíme si samý sladký sračky a pějeme chválu na pracovitýho usměvavýho pana Vietnamce, který chrání od smrti hladem celou vesnici. Vedu Ondru k pavilonu u milešovského zámku, který jsem viděla loni, a jsme zcela okouzleni.

Stoupání na Milešovku je nějak podezřele snadný a ještě snadnější po tom, co si v půlce kopce Ondřej sundá navlíkačky a tepláky, pozůstatek boje s ranním chladem (pak si nandá kraťasy, nebojte). Nahoře už jsou klasické davy, ale poměrně sympatických lidí, srandovních dětí a nebo třeba skupiny pár desítek dobrovolníků vedených místním propagátorem ekologie - každý nese slušně naplněný pytel bordelu. Vedoucí chlápek se zajímá, co to vařím - přede mnou prskají smažené buřty, které za chvíli utopím v rajčatovém protlaku - a říká o své misi, že už já dělá snad patnáct let a že v poslední době odpadků ubývá, ha! Oběd je opravdu znamenitý, zapíjíme ho ještě skvělou citronádou z bistra, pak se pokocháme výhledem i mikrovýstavou ve věži meteorologické stanice a šupeme vesele dál.

O následujících asi deseti kilometrech má paměť dva záznamy v evidenci: to, že v Milešově jsme narazili na úplně nahýho chlapa, který brázdil pozemek svého letního paláce se sekačkou (minimalisticky to zachycuje první fotka pod odstavcem) a za domem měl slušnou řadu sesbíraných hranatých meďáků. A pak, že jsme šli po nějaké budoucí cyklostezce Milešovka - Ú.n.L. a nadávali, protože to zas byl pás smradlavýho asfaltu (a pěkně širokej) vprostřed krásného a klidného lesa, což slibovalo, že zanedlouho se tu budou prohánět desítky více či méně vehementních, plynulého průjezdu se dožadujících a upocených cyklistů a to já moc nemusim.

Postupem času oběma odejdou odspoda nohy, a na celkově asi čtyřicátém kilometru cesty odejdeme celí. Dostáváme se do té fáze, kdy už se nemluví, nerozhlíží a naděje se upínají pouze k cíli. Konečně dosahujeme Větruše, kraje města, a vidíme cíl pouhým okem. Ústím jdeme jako dvě zombie s batůžkama, šouráme se podvečerníma ulicema sem tam obsazenýma podivnými týpky s gelem ve vlasech. Konečně dospíváme k hotelu Vladimír. Na recepci, zpocení jako dobytci, zabahnění a asi i vočáchlí, s úlevou bereme klíče a se smutkem akceptujeme fakt, že hotel nemá svoji restauraci. Po výstupu z oldschoolového výtahu a projití oldschoolovou chodbou by to nemuselo být překvapení, ale přeci koukáme jako puci na pokoj, který jsme dostali. Je komplet původně vybavený - postele, rošty nad topením, odkládací stolky, lustry i noční lampičky, snad i rolety. Notně ošuntělý, ale pořád opravdový brutalistní sedmdesátkový ráj. Chvíli větráme zmučené nohy a pak chtě nechtě vydáváme do restaurace, kterou nám doporučil pan recepční, zahnat olbřímí hlad.

V restauraci se sice koná nějaká akce, kvůli které je celý vnitřek nepřístupný, ale přesto nám na terasu paní donesou strašně rychle menu, jídlo a dokonce se usmívají, což vůbec nechápem, obdivujem a jedné z nich sdělíme. Snad to má cenu a oni budou mít lepší den. Zpátky spěcháme na Přelet nad Kukaččím hnízdem, který mají dneska vysílat, protože včera umřel Forman. Jenže ouha, nejdou nám naladit žádné kanály kromě čtyř úplně marných. Po chvíli to vzdáváme a vytuháváme.

Po skvělé snídani ještě provandrujeme konferenčními prostory hotelu, politujeme jej i jeho nejspíš spočtenou budoucnost: na severu Čech se na retro nehraje, kousek odtud je zbrusu nový Clarion, na náměstí je odporný, ale cenově dostupný Interhotel Bohemia (který už stihl zprasit jeho majitel, světsky vyhlížející borec, co jinak dělá realiťáka. Dovolím si trochu odbočit a ocitovat jeho vysvětlení barevného pojetí fasády z výše odkazovaného článku: “Přerušené jsou ty pruhy proto, aby si každý, kdo se na Bohemku podívá, sám položil přesně tuto otázku, jakou jste položil vy, tedy proč jsou ty pruhy přerušené. Mně to takto přišlo zajímavější a modernější. Pravidelné pruhy by byly moc fádní, nevyvolávaly by žádné emoce. Ne všechny věci v životě musejí dávat logiku. Tančící dům v Praze na nábřeží také nikomu ze začátku logiku nedával a dnes k němu jezdí turisté z celého světa a fotí si ho.” Díky Honzo, to srovnání s Tančícím domem mi to dalo moje úvahy do souvislostí.).

V Ústí máme po ránní kávě na Hvězdě jeden cíl: monumentální budovu Spolchemie,střípek ducha meziválečného západního světa v Čechách. V Aussigu jsem studovala a o budově okrajově věděla, ale to už je pár let. Každopádně dojem, který ve mně zanechala, je ohromný. Mám od té doby pocit, že lepší dům z té epochy v Čechách není. Rozhodně myslím, že žádný není působivější. Uprostřed ušmudlaného Ústí s pastelově zateplenými domy po Němcích a plošně vystavěnými obytnými bloky ze 70. let září jako klenot teleportovaný z Chicaga počátku dvacátého století. Obdivujeme zvenku a pak skrze prosklené vchodové dveře dovnitř nakukujeme tak vehementně, že přijde paní vrátná a ptá se, co potřebujeme. Když jí vysvětlíme, že se nám ten barák prostě jen hrozně líbí, tak nás pustí dovniř, yes! Tam nám padá brada znova, ale slíbíme jí, že si nebudeme fotit. Já si pak alespoň se svolením fotím průhled schodištěm až do posledního patra. Přijde mi to celé jak ve filmu Amerika.


Na cestě na nádraží stačí už jen zavřít oči před zmršeným okolím nádherného obchodního domu od Růženy Žertové. No řekněte, co je lepší postavit vedle obchodního domu než další obchodní dům? Blbost vedení měst je všude vysoká, směrem od Prahy a co vím, tak zejména směrem severním se velmi zvyšuje. Ústí je sice důkladně pofackované, ale příroda kolem bere dech a cenou útěchy je to, že budova Spolchemie se stala chráněnou kulturní památkou. A hlavně, po tom všem si mě Ondřej nechal. Honem na vlak a příště zase dál!



Using Format