Barbora Mrackova

PERSONAL Šumperk>Branná: wilkommen Sie in Hohes Gesenke

Za těch pár návštěv už můžu prohlásit, že Jeseníky mám nejvíc nejradši ze všech českých hor. Aby ne, když jsem tam poprvý přijela na Boží hod a potemnělým lesem došla s mým tehdejším crush-em na Rejvíz do sálu v loveckém stylu poslechnout si první koncert Priessnitz v mém životě. Takovou šlupku si člověk zapamatuje. Prošla jsem je od té doby v různých ročních obdobích několikrát a přece se najde cesta, kterou můžu jít čtyři dny a je plná samých neznámých míst. A nejen, že Jeseníky jsou dost rozsáhlé, aby se tam člověk hezky ztrácel, jsou taky ne úplně extrémně navštěvované a tak tam může být hodně sám. Nad tím vším se vznáší ta nejsudeťáčtější atmosféra. Našla jsem teda trasu a zasvětili jsme jí prodloužený víkend na začátku prázdnin. Vedla od vlaku z Šumperka, přecházela hřebenovku směřující k Pradědu, aby uhnula a dovedla nás exkurzi na Dlouhé Stráně, světově uznávaný div českého elektroprůmyslu. Potom sešla do údolí a z něj znovu vystoupala na další z vrcholů a nakonec dospěla do půvabné obce Branná. I díky pokročilému poločasu rozpadu toho chytřejšího z našich telefonů pořídila jsem na nádru před odjezdem papírovou mapu, do které jsem nám vyznačila trasu (předtím naklikanou online) a podle které jsme poctivě chodili celé čtyři dny. 

Cesta vlakem se ve vzpomínce smrskla hlavně na zastavení v Zábřehu ve večerním zlatavém světle a ochutnání skvělého piva Welzl v místní nádražce, které mi navodilo takovou tu přiblble se usmívající přiožralost. A když jsme pokračovali na Šumperk motoráčkem s otevřenými okýnky, kterýma šel dovnitř polema a večerem nádherně voňavej větřík, tak mně bylo fakt nejlíp. V Šumperku jsme vystoupili v půl deváté a podél zšeřelých bytovek na nožičkách jsme se vydali do divočiny. Navzdory plánu jsme první den zapíchli brzo, protože dovolenka žejo, v lákavém koutu loučky pod jabloní. Jak se později ukázalo, semtam projížděly vlaky přímo po náspu vedle našeho nocležiště. Ale tolik toho nebylo, aby nás to zvedlo.

Ráno už jsme se budili do vedra, první kilometry vedly podél kempu, chatek a pak to začlo dost stoupat (jak už to při nástupu na pohoří bývá, že). Zlití potem plahočili jsme se rozpálenými cestami, nadívali se lesníma jahodama a borůvkama a v jednom bodě podle plánu uhnuli ze značení a dospěli k prvním bodům zájmu, Černým a Bílým kamenům. Jak se později ukázalo, jedny Kameny jsme suverénně minuli, zmateni tím, že dva kopce plné šutrů jsme našli. Po nějakém bloudění jsme narazili na Motorest Skřítek, kde jsme si dali chálec a Ondra svůj zasloužený pohár. Ledově vychlazené limonádky, které jsme na stojáka vyžahli hned při příchodu, mně doteď dělají dobře.

Od Skřítka jsme pokračovali na Ztracené kameny, jež se ukázaly být záhadně vypadajícím vrchem z balvanů s překrásným výhledem. Světlo probleskávalo mraky, okolo dýchaly zalesněné kopce a navíc zrovna vůbec nechodili lidi. Cílem toho dne bylo dojít k Jelení studánce a co půjde, tak za ní, a povedlo se to ve značně zbědovaném stavu. I díky tomu jsme ještě víc docenili všelék v podobě chladivě zurčícího pramínku vody. Během pár minut oplachování a pití z nás zas byli lidi. Benefit pramene nás zlákal k noclehu, protože je fajn nemuset šetřit vodou při mytí nádobí nebo čištění zubů. Na Studánce se už kempilo, my jsme se pokamarádili s rodičema s dvěma malýma holčičkama, jednou dvouletou, jednou tak sedmiměsíční. Tak se tam spokojeně mrcasily, brblaly si, otlapkávaly oblázky, tatínek té větší ukazoval, jak si má z pramenu nabrat vodu do ručiček a já si říkala, že z nich určitě vyrostou fajn ženský. Na parádním plácku jsme si postavili přístřešek pro případ deště (nepršelo) a pleskli sebou na měkkou zem.

Ráno jsem zažívala neblahé chvilky, když jsem do moc vody nasypala málo ovesné kaše a ve snaze zredukovat vodu jsem toho obsahu půl vykydla, i s Ondrou nasbíranými borůvkami, hned vedle studánky, takže to tam asi doteď vypadá jako grcka, pokud to ovšem jeleni a turisti v nouzi nesezobali. Čekal nás úsek, na který jsem se těšila nejvíc, nejvýše položená hřebenovka Jeseníků, krásná luční stezka s dalekánskými výhledy. Na konci jsme se vyškrábali na Petrovy kameny, druhý nejvyšší vrchol Jeseníků. Z nich jsme si v údolí pod námi vyhlídli chatu Barborku, kam jsme zapluli a dali si zapomenutelné jídlo, ale pak borůvkový koláč a z toho jsme se mohli zjevit. Bohužel jsme ho sežrali tak rychle a rvali se o každé sousto, že řešit fotky v tu chvíli nešlo. Pak jsme se na okamžik připojili na dálnici na Praděd plnou všelijakých lidí bez batohů, otrávených děcek, bez brždění šusujících cyklistů, Makro dodávky a byli rádi, že jsme brzo uhnuli na modrou stezičku vedoucí do údolí dolní nádrže Dlouhých strání. Scházení bylo nejdřív hrozně krásné, potkávali jsme studánky jak z pohádky, koupali se v ledové vodě (na unavený nohy lepší než wellness), skoro nikoho nepotkávali. Dole už jsme ze scházení po kamenech měli nohy úplně tumpach a dali jsme jim ještě jednu dávku horského potoka. 

Dalo se do deště, v pláštěnkách jsme ďobali jahody z pangejtu a na pohodu čekali na 15:20, až se zjeví u vjezdové brány autobus s exkurzí a my se k němu přidáme, jak jsem se domlouvala s holkama z infocentra v Koutech, křes které jsem kupovala lístky. Bohužel se ukázalo, že vjezd je úplně jinde, a to ve chvíli, kdy jsme v dálce pod námi viděli přijíždět prťavounký autobus. Dala se do nás panika, protože to byl jediný pevný bod celého výletu, na který jsme se těšili celou cestu, a tak jsme se přehoupli přes závoru přísně zapovídající vstup a po hrázi nádrže běželi hledat nejkratší cestu. Naštěstí jsme natrefili na schůdky přímou čarou vedoucí dolů k místu, kde jsme teď už mohli vidět komplex domů a k němu směřující skupinu. Ondra ji dostihl první a následovali jsme ji až do promítací místnosti, kde nás uvítal před všemi již sedícími a na sledování filmu připravenými návštěvníky pan fšechnovim-průvodce větou: “Já jsem vám říkal, že si ty batohy máte nechat v autobuse!” A když jsme se mu snažli vysvětlit, co se stalo, tak jsme si to posrali ještě víc, protože se to zvrhlo v: “za ty desítky let, co tu provázim, se ještě nestalo, aby tu někdo prošel zákazem vstupu, to za chvíli přijede koutská policie!” Jak jsem pár zkušenostma zjistila, jsem dost háklivá na tyhle situace, kdy se ne vlastní vinou nebo ne naschvál někomu jevíte jako hajzl, a vždycky mě to hrozně rozhodí. A Ondra je háklivej na kretény obecně, takže z úvodního filmu a přednášky jsme měli úplný hovno, já přemýšlela, jestli utéct a nebo se to snažit dál vysvětlovat. Po filmu se už pan průvodce trochu odprudil a začlo ho to trochu bavit, skupinu návštěvníků to bavilo předtím i teď, ale já ale celou exkurzi absolvovala s pocitem křivdy. Kdo nezná Dlouhé Stráně, třeba bude rád, že teď trochu odbočím a pokusím se vysvětlit, proč mi přijdou zajímavé:

Dlouhé Stráně jsou dost vzácná přečerpávací vodní elektrárna skládající se z Horní a Dolní nádrže a spousty dalších prostor. Funguje hlavně tak, že v době špičky v elektrických sítích shodí rychle vodu z Horní do Dolní nádrže a tím vygeneruje velké množství energie, kterou posílá do sítě. V noci pak díky levnější elektřině, kterou si naopak ze sítě bere, zase pomalu čerpá vodu z Dolní nádrže do Horní. Celé dílo se stavělo v letech 1978 - 1996 a dle slov pana průvodce si na své náklady, 65 mld. Kčs (!) vydělalo během prvních sedmi let provozu (!!). Dílo je napájeno docela malou říčkou, Divokou Desnou, kterou se během let nádrž postupně naplnila. Mezi nádržemi se dá pohybovat výtahovou šachtou (užitečné hlavně v zimě, kdy je díky sněhu a mrazu doprava po povrchu unreal). A ještě si pamatuju, že by měla mít světový unikát v tom, jak je zasazena do svého okolí a vybudována bez větších zásahů do něj a to teda jo. To, proč lidi Dlouhé Stráně znají, je do jisté míry přirozené - ten kopec, na kterém je Horní nádrž, a který vypadá, že právě kvůli té nádrži ho soudruzi trochu usekli, má víceméně přirozený tvar. Exkurze provede dolní částí, Horní nádrž je volně přístupná a dá se tam dojet lanovkou z Koutů nad Desnou (tamodtud jezdí taky ten bus na exkurzi)

Na prohlídce jsem se toho teda moc nedozvěděla, protože jsem byla rozrušena (a taky asi proto, že tomu nějak extrémně nerozumim), tak jsem se snažila alespoň nasávat vizuální dojmy. Budovy ředitelství a infocentra vyfocené nemám, ale samotnou centrálu elektrárny pod zemí už jo. Zajímavé je na ní mnoho - jde se tam dovnitř kopce tunelem, ve kterém je pěkná zima, ale jak je člověk v centrále už hodně pod zemí, tak se naopak udělá příjemné, prý celoroční teplo. Proti klaustrofobii se bojuje několika způsoby - tunel k centrále je dekorován barevnými ornamenty, aby se rozbil dojem depresivní podzenmí díry, a v centrále jsou pak u stropu instalována pásová okna prosvícená osvětlením imitujícím denní světlo. Kéž bych mohla vidět nějaká čerpadla, hřídele, soustruhy a buhvíco ještě, všechno to sahá mnoho desítek metrů pod povrch našich kroků, ale byla to prohlídka turistická, ne odborná (ty se tam daj domluvit taky!). Bavila mě podivná, moderní, ale na sedmdesátkách postavená atmosféra, srandovní odpadkáče, zažloutlé nátěry, podivné velké stroje a vedle mich malý umyvadýlka pro smrtelníky…

Pak se ukázalo (odnasranej průvodce nám to prozradil), že přestože jsme nevyužili cestu autobusem z Koutů, můžeme se svézt zpátky a toho jsme taky využili. Původně jsme měli vycapat i k Horní nádrži a spát na Rysí vyhlídce kus za ní, ale entuziasmus nás toho dne přešel a taky jsme si spočetli, že díky tomu budeme moct zítra nocovat pěkně někde v penzionu v Branné. A tenhle koncept, že poslední noc outdoorového výletu se chrápe někde v čistém povlečení, máme moc rádi. Takže hurá autobusem do Koutů.

Tam jsme v moc pěkné koutecké restauraci pojedli guláš a hranolky a padla na mě hrozná kůže. Z Koutů mám dojmy velmi pozitivní, dřevem obložený komplex, sjezdovky, fajnové prolejzačky pro děti, super restaurace…  Mezitím jsme řešili nocleh v Branné a celkem nepřekvapivě bylo všude plno. Jen paní Vlaďka řekla, že uvidí, jestli jí zrušili jedni lidi rezervaci, že je teď na houbách a dá pak v devět večer vědět. Ležela jsem na trávě a myslela, že se nezvednu. Ondra teda vzal z mého batohu, co se mu do jeho vešlo, a vyrazili jsme do kopců k Vřesové studánce najít nocleh. Vidina šesti set metrů převýšení mě moc netěšila, ale bylo to poslední velké stoupání a tak bylo záhodno snažit se z něj ještě ukousnout co nejvíc. Naštěstí vedla celou dobu dobře schůdná stezka a na šesti kilometrech se těch šest set metrů rozložilo tak příjemně, že jsme byli v cíli hned. Mezitím Ondra volal paní a zjistil, že místo na zítřejší přespání máme, hurá! Když volal, měl co dělat, aby přes studený vítr slyšel. Na Vřesové studánce byla zima jako debil, rychle se smrákalo a stromy k postavení celty žádné. Pramen, jak se ráno ukázalo, byl přímo v kapličce, kterou obsadili nějací nocležníci. Byli jsme trochu v čudu, pokračovat dál jsem nechtěla, páč bysme si nepomohli, všude nerovný terén a obří borůvkové keře. V nouzi jsem rozhodla, že nocovat budeme mezi lavičkama, na něž vypneme celtu. Bylo to trochu zákopovo-tankistické, ale efektivní řešení, lavičky tlumily silný vítr, a jak se tam člověk zasoukal, už se hýbat nepotřeboval. Akorát se nemohl ani posadit. Navzdory všem útrapám jsme si dali ještě ve spacáku pišingr před spaním a dokonce proběhla četba povídek Hořkej svět od Josefa Škvoreckého jako každý předešlý večer.


Ráno nás v půl šesté vzbudila borka z té dvojice, co obsadila kapličku s pramenem, a venčila vedle plachty psa, volajíce naň: “Žofííí!!!” Nemusím asi vysvětlovat, že moje nenávist vůči nim se vyšponovala na maximum. Ondra se vyplazil z přístřešku a zkoušel jí něco říct, ale holka ho hned nepochopila a on radši zalezl zpátky, aby se úplně nenasral. Nakonec odešla, ale já už neusnula. Ondra pořídil fotodokumentaci našeho unikátního obydlí, posnídali jsme, co ještě bylo čerstvého, dobyli jsme se k pramenu a doplnili zásoby. Hurá dál.

Závěrečný den cesty byl moc fajn, před posledním výstupem byl potok, ve kterém jsme se vyráchali, a na vrchu Vozka, co jsme ho včera viděli už ze studánky, jsme byli hned. Vylezli jsme až nahoru na skálu a dlouho se kochali posledními velkými výhledy. Je to vždycky k neuvěření vidět někde daleko na horizontu tu trasu, kterou jste předevčírem šli. Jeseníky jsou odtud jako na dlani, města a vesnice vidíme až daleko za zalesněnými kopci. Jesenická kalamita se odtud a vlastně celkově jeví menší, než člověk pochopil z médií, snad se s tím příroda vypořádá.

Stezka nás dovedla k Hášově chatě a za ní jsme našli parádní přístřešek na vaření a taky pramen. Mohli jsme konečně uvařit chálec, na nějž jsme táhli ingredience celou cestu (teď už je komplet táhnul gentleman Ondřej). Zde si dovolím odbočit podruhé a přispět třeba některým čtenářům ke kulinářsky lepšímu výletu mým návodem, jak si dobře uvařit, konkrétně tuňáka s rajčatovou omáčkou a kuskusem. Mám dva hlavní tipy:

Tip č. 1.: příruční,univerzální, voděodolná jídelní souprava.

Sežeňte si malé zavírací pytlíčky a naházejte si do nich:

  • sůl
  • pepř
  • paprika
  • třeba bazalka
  • sušená zelenina - mrkev, cibule, celer (kupuju v Dianě, obchodu se sušenými plody atd.)
  • sušená rajčata
  • kostka bujónu
  • cukr (to už není na tenhle recept,ale na snídani, jooo?)
  • pytlíky čaje
  • kafe
  • sušené mléko, máte-li rádi kafe s mlíkem

a tyhle pytlíčky si dejte do většího pytlíku, tzv. nadpytlíku, a ten si vždycky berte s sebou a po návratu doplňujte. Tuhne fíčuru jsem pochytila od svého bývalého chlapce, velkého zálesáka a správňáka ze Zbiroha, Zámečníka, kterému tímto děkuji! 

Tip č. 2.: jezte v lese uvařený ale dobrý věci.

Já si jako pořádnej pražskej pičus nakupuju na výlety jen kvalitní potraviny, a dvě hlavní ingredience na tuňáčí kuskus pořizuju ve Formaggerii:

  • rajčatový protlak Petit v malém pytlíčku - za 12 Kč, na cesty ideální, na chuť výbornej a člověk si to třeba může nakydat i do osmažených buřtů, zahustit chlebem a má další skvělej žvanec
  • sýr Gran Moravia - českej parmezán za srandovní cenu, ale hrozně dobrej. Prodávají ho všude možně po Albertech, ale ze zataveného obalu není tak dobrej, jako přímo z prodejny. Dá se jíst celou cestu a taky nakrájet a roztavit v tuňáčím kuskusu.
  • pak jsem ještě nezmínila kus kus a tuňáka, s tím si poradíte.

A jak se teda vaří kuskus s tuňákem: začněte ohřívat vodu a mrskněte do ní to, co by mělo trochu povolit: sušenou zeleninu a rajčata. Vařte, dokud nervy dovolí, a když zelenina přestane být podrážkou, hoďte tam víceméně všechno ostatní: kuskus, půl až celej bujon, sůl, pepř, papriku, rajčatový protlak, sýr a nakonec tuňáka. Královský chálec vprostřed divočiny je hotov!

Stezka nás zavedla k parádní historické dřevostavbě, o které jsme až nějaký kus za ní zjistili, že je to poslední dochované stavení ze zmizelé vesnice Josefov. Historie je to klasicky sudetsky smutná, poslední domy po odsunutých Němcích byly rozbořeny a prodány na stavební materiál v roce 1960, prostor pak kompletně zarostl lesem a na vesnici upomíná jen zmíněný dům a někde sotva viditelné základy ostatních stavení prorostlé stromy. Málo času a blbá souhra okolností stačily, aby zmizelo tolik stovek let a vývoje a lidské dřiny.

Před Brannou už jsme toho měli plný kecky a tak nás nepotěšil fakt, že jsme nevědomky ušli mnoho set metrů po cestě, aniž jsme potkali jedinou zelenou značku. Vrátili jsme se zpátky na rozcestník a tam nám radost neudělal nerudný starší pán, který, přestože byl evidentně místní, nám nechtěl poradit a táhl svoji družku dál. Nezbylo nám, než se vydat znova tou špatnou cestou a jim v zádech, protože z jejich tří čtyř slov vyplynulo, že do Branné jdou. Nakonec se to povedlo a my celí uřícení přišli na ubytování včas.

Zarmoucení z nepříjemného pocestného zcela neutralizovala skvělá paní domácí Vlaďka, která nás zavedla do podkrovního luxusního pokojíčku s kuchyňkou i koupelnou a chtěla za to 580 Kč za oba. A doporučila cukrárnu na náměstíčku, která za hodinu zavírá. Shodili jsme ze sebe smradlavé hadry a vydali se na asi stodvacetimetrovou pouť za cukrovou infuzí. Uvítala nás cukrárnička jako z televizní pohádky z osmdesátých let, kde prodávali zdánlivě chudý sortiment, posléze se ale ukázalo, že nic moc jiného člověk nepotřebuje. Branenská cukrárna je totiž podnikovou prodejnou staroměstských trubiček, což je tamější nick pro kremrole, ks za 8.90 Kč. Přisedli jsme ke zkoprnělým hostům zdejšího wellness centra a vypadali asi jako smažky, které se konečně dostaly ke svojí dávce. Kafe, cukroví a pohár s pravou šlehačkou, takový blaho! 

Odchod, návrat na ubytování, sprcha, restaurace, skvělý jídlo, totální únava. Procházka podvečerní Brannou. Dvacetiminutový stání pod věží s čápem s hledáčkem u oka - čáp, mrcha, nevzlétnul.  V pokojíčku jsme zjistili, v co jsme ani nedoufali: opakovalo se televizní štěstí, které jsme zažili zjara v Příbrami (tam jsme po 20 km došli do podkrovního pokojíčku penzionu a večer dávali Matrix a pak záznam z famózního koncertu Smashing Pumpkins z roku 1993) a na ČT2 dávali Vykoupení z věznice Shawshank a po něm dokumentární pořad o poválečném osidlování Sudet. Sledovali jsme to z čisťounkých peřin a bylo nám krásně. Spánek byl bezvědomý a milosrdný.

V neděli jsme vstali a v 8:30 už byli na mši, abychom si prohlédli interiér obrovského kostela. Přišlo docela dost lidí, pan farář byl Polák, varhany krásně hrály, a potom se velká část lidí odebrala do cukrárny na zřejmě tradiční potlach a my s nima. Po kafíčku a zákusku jsme se vydali na procházku vesničkou, poobdivovali historickou radnici zprzněnou bolševickým architektem (vlastně docela ještě dobře, dneska by dopadla hůř), krásné vesnické domky, podivili se bytovkám a ve finále našli na konci vesnice tak echt sudetský hřbitov, že by to rozněžnilo i Jaroslava Rudiše. Až pak jsme zjistili, že v kostele probíhá výstava a že se do ní vtipně jde přes boční schůdky do 1. patra, takže jsme si interiér prohlédli vážně důkladně. Na výstavě je opět vidět nekonečná dřina, tentokrát branenského (původně převážně německého) lidu, který byl schopen opravit vyhořelý zámek i kostel vlastními silami a částečně i prostředky. V kostele jsou dodnes vidět na lavicích přibité štítky se jmény a letopočty dárců (kdybyste si toho náhodou nevšimli, tak na fotce je jeden štítek s dávným letopočtem 1882).

Byl čas se sbalit a vyrazit pomalu zpátky přes Zábřeh do Prahy. Cesty zpátky se moc vykládat nedaj, v Branné je super nádraží, jel náhradní autobus, ve kterém jsme se skámošili s krutopřísnou stařičkou paní (jak jí mám vyfocenou ve vagonu, tak stojí na takovým tom schůdku pod okýnkem), v Zábřehu jsme čekali nepříjemnou hodinu a půl a taktak jsme měli sedadlo do Prahy. Návrat, zvlášť pokud vede domů přes pražské hlavní nádraží, je vždycky těžký a za chvíli člověk už ani neví, že někde byl. Ale když pak sedí u kompu a nechává si vycucávat mozek internetem, může se bránit tak, že otočí hlavu směrem na zeď a představí si tam horský potůček, hřebenovku vinoucí se horskými lukami, ovesnou kaši bublající v ešusu a dlaň plnou čerstvých jahod. Snad tam ta příroda furt bude a my se do ní zas brzo vrátíme.

Jo a děkuju Davidovi, že mi půjčil svůj foťáček Canon EOS M5, kterým jsem pořídila všechny fotky.


Using Format