Člověkem krve

EN TEXT BELLOW

Někdy má člověk místo na focení a hledá v něm člověka, někdy má člověka a hledá místo. Já jsem v lednu našla Člověka krve, muzikanta z Posázaví, a zrovna jsme čerstvě bydleli v Posázaví. Rozhodla jsem se, že to slibné spojení atmosféry, příběhů a ducha doby předjaří musím zachytit. A tak jsem Honzovi zavolala, vyzvedla ho na nádraží Posázavského pacifiku a šli jsme se toulat za barák. Za tím barákem je Přírodní park Velkopopovicko, za Člověkem je jeho mnohovrstevnatá a překrásná muzika plná dobře volených slov a za mnou je staronový středoformát Mamyia a touha trochu protáhnout jednostranně namáhaný fotografický svaly.

Tyhle setkání jsou to, co mě na fotografii fascinuje nejvíc a vždycky bude, i když třeba míň a míň, ale nikdy to nezmizí úplně.


Being a photographer, sometimes you have a space but miss a person in it. Sometimes you have a person but miss a space. I found a person called Jan Senft, a prodigy of the Czech folk music kinship. He lives in and sings about the county I just bought a house at. I decided to merge the promising atmosphere, the zeitgeist and the stories Jan sings about in my photos. I found his number and called him, picked him up at the train station and took him to the woods behind our yard. There’s a nature reserve behind our yard, there’s a beauty of words and melodies behind Jan and there’s a zest for medium format camera and the need to stretch the monotonously stressed photo-muscles behind me.


These photographic encounters are what I’ve always been fascinated about. And I’ll always be even though that feeling might fade but it won’t ever be gone for good.

Using Format